Hra

Hájek lovu
"Vždyť jste říkal, ať se opovážím a já jen plním rozkazy," pokrčil rameny blonďák s vážným výrazem, ale pak se uculil. "Nechte to bejt. Hn, co dál?" nadhodil a rozhlédl se - v bílých kalhotech si nemohl lehnout, neboť si je nechtěl zašpinit - ale veškeré věci - vyjma karty, která mu byla k ničemu - a mobilu - si zapomněl na lodi.

Hájek lovu
Keepa si povzdychl. No spát už určitě ne... heh, starší muž shlédl dolů a vytáhl svůj karambit - byl poněkud tupý, no, pro Petra ideální. Černý nůž s čistě bílou čepelí už letěl dolů, naštěstí měl černé pouzdro, ve kterém čepel odolně držela. "Dál si najdeme zbraň. Splněno. Potom si musíme ulovit jídlo a upéct ho na ohni, co založíme, protože je to mnohem záživnější, než jít si jídlo koupit do restaurace. Pokud ale chceš, můžeme jít i do restaurace."

Hájek lovu
Petr chňapl po pouzdru a pak si ho se zájmem prohlédl - nejprve v pouzdru, pak jej vyndal a rozevřel. Bílá čepel zejména udělala na blonďatého velmi dobrý dojem. "Zvete mne?" nadhodil okamžitě Petr - a to hned ze dvou důvodů. Jednak na to byl zvyklý a jednak... na to neměl ani cent, doslova.

Hájek lovu
Bělovlásek zavřel oči se seskočil ze stromu, opět. V kotníku mu křuplo, to však keepu neodradilo od toho, aby se lehkým krokem rozešel směrem k městu. "Řekněme, že mám také více peněz, než na co mne odhaduješ. Určitě jich mám dost na to, abych si zaplatil jídlo v luxusní restauraci a několik nocí v pětihvězdičkovém hotelu. Bohužel, drahé obchody zde nejsou k nalezení," zašklebil se Keepa, stále ještě se zakrváceným tričkem.

Hájek lovu
"Beru to jako ano," uculil se blonďák a bezstarostným krokem vyrazil za Keepou. "Dobře, věřím Ti, že nebudeš až tak moc ubohá kostelní myš," pokýval hlavou zcela vážně. Momentálně byl Keepa bohužel stejně bohatší, i kdyby měl jen jediný dolar. Při prodírání lesem však Petr brzy zjistil, že bílé kalhoty a černé boty jsou více než nepraktické a začal přemýšlet nad tím, co udělá - kde si obstará oblečení.

Hájek lovu
Keepa pokrčil rameny. Jakmile vešel do města, podvědomě si kolem ruky omotal škrtící lano - druhou ruku si strčil do kalhot, aby měl dostatečně rychlou reakci a už v kapse mohl otevřít malý, vystřelovací nožík. Vkročil do luxusní, drahé restaurace - lidé v saku a šatech se za ním otáčeli, ale Keepa si se zaprášenýma kalhotama, zakrváceným tričkem a roztrhanou koženou bundou šel sebejistě dál. Uvaděči jako kdyby si jeho působení nevšimli, zkrátka ho dovedli ke stolu pro dva, kritickým pohledem sjeli Petra, a zanedlouho přinesli i menu.

Město
Petr, jakmile si sundal kabát, do restaurace zkrátka zapadl. Bílá, elegantní košile s černými prvky byla podtržena stejně bílou kravatou; za normálních okolností by se tyto dva kusy oblečení pravděpodobně dost bily, ale vzhledem ke střihu, který blonďák zvolil a díky bílým kalhotám s černými botami a černým páskem, vypadal Petr jako nevinnost sama. I svým chováním zapadal; za donesené menu poděkoval, seděl u stolu jak se patří a lokty také nestrkal na ubrus - tudíž jediné, co mu jeho image kazilo, byl Keepa. Blonďák si promnul spánky, ale pořád by se dal bělovlasý zařadit jako někdo, kdo může Petrovi něco nabídnout - proto nic nenamítal a tvářil se pobaveně. "Z Tvé návštěvy se zdají být nadšení," okomentoval pohledy z okolních stolů.

Město
"Taky bys byl nadšení, kdyby ti do území vtrhl asociál, který z celého srdce miluje chaos a rvačky," Keepa se tajemně pousmál. Nechal si dokonce donést vysokou sklenici vody, do které potom jemně vložil krvavě rudou růži. Jakmile mu bylo doneseno velmi jednoduché menu, ale i tak bylo velmi - možná až kýčovitě - naaranžované, Keepa si povzdychl a promnul si spánek. "Nenávidím přehnanou dekoraci," zavrčel bělovlásek.

Město
"To je vidět," zamumlal Petr, elegantně si vzal do ruky příbor - a aniž by změnil svůj umírněný výraz, natáhl ruku s vidličkou do Keepova talíře a několika hbitými pohyby veškeré naaranžované jídlo rozházel a vytvořil tak jakési pohřebiště oblohy, která se topila v omáčce, pohár už také připomínal spíše polévku a o dalších chodech nemluvě. Pak si ruku přitáhl ke svému jídlu a jako hotový andílek si ukrojil malé sousto a pomalu, se vší grácií, vložil do úst s mírným úsměvem.

Město
"Chovej se slušně, pitomče, nebo tě nechám platit," sykl Keepa s lehkým úsměvem a prokřupal si kosti v prstech. Několik návštěvníků restaurace si začalo volat číšníka a ukazovat na klidně vypadajícího Keepu - číšníci ale vždy jen omluvně vrtěli hlavou a poté byli zaházeni spoustou nemilých slov od snobů a noblesních zákazníků. "Tsah. Tak moc si kazí pověst nadáváním... že jim za to stojím, to je milé."

Město
"Chtěl jsem Ti jen udělat radost," pokrčil Petr rameny a pak dodal: "Jako by mi to vadilo." V této situaci by mu to vadilo doopravdy, ale to už Keepa vědět nemusel. A naštěstí Petr ještě stále vypadal jako bohatý snob, takže to nepůsobilo tak okatě. Horší to bude časem... Musí s tím něco udělat. Lehce trhl hlavou, když se zamyslel a vytrhlo ho z toho až Keepovo "to je milé". "Bylo to, cos říkal, pro mě důležité?" zeptal se znuděně a pokračoval v jídle, jak jinak než elegantně a s noblesou.

Město
"Jistěže ne," ušklíbl se Keepa na Petrovu poslední otázku. Do jídla kousl jen jednou - potom talíř odstrčil a vydechl. Opřel se do polstrované židle a samovolně zvedl jeden koutek úst. Protočil očima, když ho číšník velmi slušně požádal, aby Keepa přestal děsit zákazníky. na to se mu stříbrné oči jemně propletly rudou a Keepa zavrčel. "Pokud se jim to nelíbí, pak ať zaplatí a odejdou. Můžete jim to klidně vyřídit, pokud chcete," sykl Keepa a zadíval se číšníkovi do očí. Chvíli na to 'sluha' odešel.

Město
Petr si jídlo náležitě vychutnal a s výhledem na to, že neví, kdy se mu zase povede se najíst tak dobře, snědl všechno. Potom podle pravidel etikety složil příbor a nechal si talíř odnést. "Hn? Pro začátek dobrý," zkonstatoval mladík s jiskřičkami v očích, které se upíraly na Keepu. "Takhle se přežívá velmi příjemně," dodal pobaveně a koutek úst zvedl do pobaveného úšklebku.

Město
"Ale takhle se přežívá jen když máš peníze," podotkl Keepa zaujatě jedním z mužů v podobně nevkusném oblečení - očividně jedl sám, Keepa se proto protáhl a potom se na muže zadíval. "Yo!" křikl na něj. Neformálně oblečený muž s černými vlasy se obrátil na Keepu a v očích se mu blýsklo cosi jako hlad. Keepa si toho téměř okamžitě všiml, proto se kočičí elegancí vydal ke stolu, sklonil se k černovláskovi, a začal mu do ucha šeptat několik složitých vět - potom se rty jemně otřel o ucho mladíka, následně zašeptal ještě jednu větu, a z natěšenýczh jisker z očí se stala bledá tvář a ustrašený, nevěřícný pohled, mířený na Petra a Keepu. Bělovlasý muž si poté opět sedl k Petrovi a spokojeně se zašklebil. "Co jsem to říkal?"

Město
"Nezlobte se, Keepo, ale zásadně neposlouchám cizí rozhovory." Ušklíbl se na oplátku Petr a střelil pohledem k muži, přemýšlejíc nad tím, co ho mohlo tak vyděsit. Nepředpokládal, že by Keepa byl tak hloupý a prozradil jejich příslušnost k vlkodlakům, na druhou stranu by to k takovému... jedinci celkem sedělo.